Největší sbírka autorských fotografií hodinek

Dnes bych vás chtěla podrobněji seznámit s další významnou částí hodinek, s hodinkovým sklíčkem.

Jedná se o nejvíce namáhanou část hodinek. Kryje číselník, případně jím lze pozorovat strojek, pokud má dýnko průhled. Během nošení utrží oděry, nárazy, vrypy, škrábance a dokonce ho můžete rozbít. V drtivé převaze je kulaté, ale můžeme se setkat i se specialitou ve tvaru zkoseného čtyřbokého jehlanu (Seiko SARB00X) nebo krásně zakřivené sklíčko na hodinkách Hamilton Brooke.

Sklíčko určuje čitelnost údajů na číselníku, hodně tedy záleží na zvoleném typu skla. Často lze z ceny hodinek odhadnout materiál sklíčka a naopak, ale neplatí to vždy.

V našich recenzích jste si určitě všimli, že existuje několik druhů skel, ze kterých se hodinková sklíčka vyrábí. Jednotlivé materiály mají samozřejmě odlišné vlastnosti. Začneme na samém začátku, u Mohsovy stupnice tvrdosti.

Jednou z nejdůležitějších charakteristik skel a minerálů je tvrdost. Desetistupňovou škálu sestavil v roce 1812 německý geolog a mineralog Friedrich Mohs. Podle ní tvrdost určuje schopnost tvrdšího nerostu zanechat škrábanec na měkčím nerostu. Je sice primárně určená pro nerosty, ale můžeme ji použít i pro uměle vyrobené materiály.

Absolutní tvrdost materiálu se stanovuje sclerometrem, který se používá také v metalurgii. Tvrdost můžeme určit i Knoopovou zkouškou, kterou v roce 1939 definoval Frederick Knoop. Zkouška je ideální pro křehké materiály a tenké vzorky, do kterých může být vyhotovená jen velmi mělká prohlubeň.

Historie a druhy skel

První kapesní a náramkové hodinky mistři hodináři osazovali křišťálovým sklem. V té době neexistoval jiný běžně dostupný průhlednější materiál. Nevýhodou křišťálu je vysoká křehkost a malá odolnost vůči otřesům. Kapesní hodinky měly pro ochranu skla kovové víčko, někdy sklíčko chránila stříbrná mřížka.

Číselníky pozdějších kapesních hodinek kryly nejčastěji rozměrná minerální sklíčka, i ta bývala kryta víčkem.

Postupem času se věda a technologie vyvíjely a přišla doba plastů, které dobývaly široké pole využití. Zlatá éra plastových sklíček nastala v 60. letech 20. století. Dnes plastová skla najdeme především v levných nebo dětských hodinkách, v reedicích historických hodinek (například Panerai Radiomir PAM373), a jeho variantu z moderního plastu v některých potápěčských a military hodinkách. Nejpoužívanější akrylát (plexisklo, polymethylmetakrylát) má velkou výhodu nízké ceny, odolnosti proti nárazu (pruží, ale je poměrně měkký) a tvorby tupých střepů při rozbití. Pokud ho poškrábete, což je celkem jednoduché, vrypy jdou lehce vyleštit speciální pastou (Displex, Xerapol, apod). Používá se také někdy zubní pasta a kartáček. Pasta obsahuje mikrobrusivo, po chvíli leštění a následném opláchnutí bývají škrábance takřka neznatelné.

Sklo bývá typicky vypouklé. Jeho optické vlastnosti ale nedosahují kvalit minerálního či safírového skla. Já mám dlouhodobé zkušenosti s plastovým sklíčkem na svých hodinkách BWC, zatím se mi ho podařilo nosit na zápěstí bez škrábanců.

Sklíčko nazvané Hesalit není přímo typem skla, jde o značku akrylátu, kterou se proslavily hodinky Omega Speedmaster Professional. Protože se jako první hodinky díky úzké spolupráci značky s NASA dostaly v šedesátých letech na Měsíc, říká se jim také „Moonwatch“. I dnes můžete zakoupit nové hodinky Omega s Hesalit sklem, mají ho některé modely kolekce Speedmaster. Ačkoli je nyní nejžádanější safírové sklo, hodinkoví nadšenci zkrátka chtějí mít model, který bude co nejpodobnější tomu z 60. let.

Hesalit má vyšší pružnost než safírové sklo, lze ho ale snadno poškrábat. Jednoduše ho, stejně jako plastové, můžete vyleštit a uvést ho do původního stavu. Leštění usnadňuje vystouplý tvar skla.

Na šestém stupni Mohsovy stupnice (živec) se nachází minerální křemičité sklo. Jedná se o široce rozšířené a nejpoužívanější hodinkové sklo, i když už mu safírové sklo začíná šlapat na paty. Má díky složení a použité výrobní technologii větší tvrdost než plastové materiály. Vysoký podíl křemene (SiO2) a povrchové tvrzení zajišťují větší odolnost vůči poškrábání a proti poškození nárazem. Přesto ho lze při běžném nošení hodinek poškodit. Pro vyleštění vrypů se používá diamantová pasta, ale tento proces bývá pracný a výsledek nejistý. Pokud byste se do něčeho takového pouštěli, připomínám nutnost důkladného chlazení při leštění, aby vám sklíčko neprasklo. Výměna tohoto sklíčka je poměrně lacinou záležitostí v řádu stokorun.

Pro lepší čitelnost údajů na číselníku může být z jedné nebo obou stran opatřené vrstvou antireflexu. Ten se vyrábí postupným usazováním plynné směsi oxidu hlinitého, fluoridu hořečnatého a oxidu hafničitého na plochu sklíčka při teplotě okolo 1800°C. Nejčastější jsou rovná skla, ale můžeme se setkat i s klenutým. Zde ho můžete vidět na hodinkách Citizen Eco-Drive Radiocontrolled.

Japonská značka Seiko své hodinky osazuje tvrzeným minerálním sklem, které nazývá Hardlex. Na Mohsově stupnici ho najdeme blízko stupně sedm (křemen) a je tak odolnější proti poškrábání než běžná minerální skla. Má často vypouklý tvar, někdy je rovné. I Hardlex může mít antireflexní vrstvu. Toto sklíčko údajně i lépe odolává tlaku, než safírové, najdeme ho proto v mnoha modelech pro potápěče, zde třeba na modelu Seiko SBBN017 Marine Master Professional.

Minerální sklo opatřené vrstvou syntetického safíru se jmenuje Sapphlex, jedná se o kompromis mezi minerálním a safírovým sklem. Bývalo běžné u některých modelů Seiko, například kolekce Seiko Alpinist s kalibrem 4S15 byla vybavena tímto sklíčkem.

Z bloku syntetického safíru, materiálu s vysokou tvrdostí (jen o stupeň nižší než nejtvrdší diamant), se nařezáním a dalšími úpravami vyrábí safírové sklo. Syntetický safír existuje od 19. století, ale teprve v roce 1960 bylo safírové sklo poprvé osazeno do hodinek. Je velmi odolné, nevýhodou je ale jeho křehkost a tvorba drobných střípků při rozbití. Tyto jemné střípky mohou poškodit citlivý mechanický strojek. I proto na průhledech v dýncích najdeme častěji minerální sklíčko. Bývá označované jako „scratch resistant“, tedy odolné vůči poškrábání. Ale poškrábat ho lze diamantem a materiály obsahujícími současně křemík a uhlík (jsou tvrdší než safír, používají se jako imitace kamenných povrchů). Ve srovnání s minerálním sklem je přibližně 5× odolnější proti oděrům a vrypům.

Syntetický safír se získává krystalizací oxidu hliníku při teplotě 2000°C. Z chemického hlediska je identický s přírodním safírem, rozdíl je v barvě – syntetický je čirý, přírodní safíry bývají různě zabarvené.

Častým dotazem je, jak odlišit minerální sklo od safírového. Prvním ukazatelem je cena hodinek, čím dražší, tím větší pravděpodobnost přítomnosti safírového skla. Další možností je použít ocelový nůž nebo šroubovák – minerální sklo poškrábete, safírové nikoli. Pokud vám metoda vrypu nevyhovuje, můžete vyzkoušet „čelový test“. Oboje hodinky si současně přiložte na čelo. Safírové sklo zůstane trochu déle chladné. Zní to jako vtip, ale skutečně to funguje.

Na hodinkách bývá safírové sklíčko ploché nebo klenuté. Čím je zakřivenější, tím je jeho výroba samozřejmě dražší a tím stoupá i cena hodinek.

Velmi často ho výrobci opatřují různě zbarvenou vrstvou antireflexu. Na vnější straně skla má odlesk barvu odstínů modré či fialové. Pokud je antireflex pouze na vnitřní straně skla, je i při bočním pohledu většinou bezbarvý a sklíčko vypadá takřka neviditelně. Hodinky značky Breitling jsou provedením antireflexních vrstev vyhlášené.

Srovnání sklíček

Ačkoli by se mohlo zdát, že safírové sklíčko je nejlepší a má význam kupovat hodinky pouze s ním, situace je poněkud složitější. Každý materiál je totiž vhodný pro jinou skupinu hodinek.

Pokud máte na zápěstí hodinky pro outdoorové akce, nejvhodnější bude plastové sklo. Číselník takových hodinek bývá velmi přehledný a škrábance čitelnost neovlivní. V případě rozbití je výměna za nové levnou záležitostí. Plastové sklíčko mívají také některé digitálky Casio G-Shock, které jsou svou odolností pověstné.

Nejpoužívanější minerální sklíčko najdeme na široké paletě modelů hodinek, od malých neznámých značek až po ty světoznámé. Ať už se jedná o hodinky sportovní, potápěčské, letecké, casual nebo společenské, ve střední cenové relaci budou určitě mít křemičité sklo. Může, ale nemusí mít vrstvu antireflexu. Případné rozbití vás vyjde trochu dráž než výměna skla plastového, především pokud je sklíčko klenuté a s antireflexem.

Nejtvrdší safírové sklo nacházíme ve dražších a luxusních hodinkách, s intenzívním nebo nenápadným vnitřním, vnějším nebo oboustranným antireflexem. Může být také více či méně zakřivené. Pokud ho rozbijete, výměna bude významně dražší, může stát 3000 Kč a více. Safír je vlastně syntetickým korundem, který se pěstuje ve větších blocích a pak se řeže nebo ještě dále upravuje na patřičný rozměr. Výhodou je samozřejmě jeho tvrdost, toto sklíčko lze vlastně poškrábat pouze diamantem. Nevýhodou je již zmíněná cena a také to, že v případě tvrdého nárazu se sklíčko tříští na ostré drobné střepinky. I proto „nesmí“ na kosmické lodi.

Někteří fanoušci hodinek si nechávají vyměnit minerální sklo ve svých hodinkách za safírové, vždyť to jsou fanoušci.

Závěr

Představila jsem vám běžně používané materiály sklíček, tvary a úpravy povrchu. Výčet není úplný a vyčerpávající, někteří výrobci (např. Invicta) produkují vlastní označení sklíček, ale snad vás tento ucelenější pohled obohatil. Budoucnost patří asi průhlednějším tvrdším a levnějším sklům, vhodným kandidátem je i „Gorilla Glass“. Zatím ho na hodinkách nenajdeme, ale kdo ví, co bude časem?

Autor textu: Olie

Autor fotografií: 🙂 kibi , wikipeida.com, seiko.jap.

Jestli se vám článek líbil, dejte nám, prosím, svoje „like“ pro facebookovou stránku. Je to pro nás cenná zpětná vazba, děkujeme!