Archive for the ‘Zahrada v 15:30’ Category
Jen málokdo z nás vede tak drsný a dobrodružný způsob života, aby ospravedlnil pořízení odolných hodinek jejich plným vytížením. Většinou jsme lidé obyčejní, kteří mají slušnou práci, solidní zázemí a nebalancujeme na hranici mezi životem a totální zkázou. Přesto máme v oblibě hodinky, které by nás dokázaly daleko přežít (nebo se nám je alespoň snaží vnutit šikovný marketing švýcarských firem). Co nás k tomu vlastně vede?
Ze všech pitomostí a marketingovejch nesmyslů, kterejma nás krmí pilíře švýcarskýho hodinářskýho průmyslu, je největší kravina claim společnosti Patek Philippe: „Hodinky Patek Philippe nikdy nevlastníte. Jen o ně pečujete pro následující generaci,“ v originále: “You never actually own a Patek Philippe. You merely look after it for the next generation.” Ve skutečnosti je to právě naopak. To nejhorší, co pro svoje dítě můžete udělat, je to, že mu odkážete hodinky Patek Philippe a myslíte si, jak jste na to nevyzráli.
Když si Léon Breitling v roce 1884 otevřel hodinářskou dílnu v Saint-Imier, nabíral svět po odeznění hlavní vlny průmyslové revoluce na rychlosti a Evropa doufala, že s pomocí techniky se jí podaří žít lepším životem. K tomu přispíval i obrovský rozkvět sportu a dopravy. Díky čím dál rychlejšímu tempu života bylo logické, že jednoho dne se objeví někdo, kdo to všechno dokáže přesně změřit.
A Léon Breitling se rozhodl, že tím člověkem bude právě on. Začal se tedy cíleně věnovat nástrojům, které vzkvétající civilizace potřebovala nejvíc – chronografům, stopkám a přístrojům pro přesné měření. Dařilo se mu tak dobře, že o šest let později celou společnost čekalo stěhování do La Chaux-le-Fonds, tepajícího srdce švýcarského a vlastně i celosvětového hodinářství. Chronografy a stopky značky Breitling si obzvlášť oblíbili milovníci automobilových závodů a – což se ukázalo pro budoucnost značky klíčové – i letečtí nadšenci.
Z dnešního pohledu vypadá společnost Longines jako velice seriózní hráč na globálním trhu, který se opírá o dlouholetou tradici, dokonalou pečlivost a propracovaný marketing. Pravda je ale jiná – od samého počátku jsou to dobrodruzi. Nikdo sice netuší, proč Longines svou drsnou tvář tají a skrývá se pod nažehlené manžety prvotřídních obleků, ale pravda je jen jedna: kdyby měly být hodinky osobnost, pak by Longines vypadal dobrodružně jako Indiana Jones nebo kapitán Nemo. Žádné slečinky ani metrosexuálové, ale drsní chlapi, kteří se nějaké té rány nebojí.
Šestnácté století, hodinářství zasvěcené I.
Vlna hodinářských vynálezů, následující po objevu kyvadla, vedla k dalším vylepšením. Angličan Richard Towneley přišel v roce 1675 s principem takzvaného skokového kroku, který umožnil proslulému anglickému hodináři Georgi Grahamovi stavbu jeho přesných hodin.
zdroj: wikipedia.org
Období šestnáctého až osmnáctého století můžeme při pohledu zpátky pokládat za dobu rozkvětu hodinářství takového, jaké máme nejraději – oboru plného inovací, chytrých vynálezů a pokroku. Nad mnoha důležitými odborníky v této oblasti se už dávno zavřela hladina dějin, takže z ní ční jen skuteční velikáni. Ale ti rozhodně stojí za to!
zdroj: crystalinks.com
Jen málokdo z nás vede tak drsný a dobrodružný způsob života, aby ospravedlnil pořízení odolných hodinek jejich plným vytížením. Většinou jsme lidé obyčejní, kteří mají slušnou práci, solidní zázemí a nebalancujeme na hranici mezi životem a totální zkázou. Přesto máme v oblibě hodinky, které by nás dokázaly daleko přežít (nebo se nám je alespoň snaží vnutit šikovný marketing švýcarských firem). Co nás k tomu vlastně vede?
Dnešní člověk vlastně ani hodinky nepotřebuje – v dnešní době můžete správný čas zjistit mnoha způsoby od přesných internetových časových serverů, teletextu až po displej mobilu. Jestliže člověk trvá na tom, že bude svůj čas nosit s sebou, něco to o něm vypovídá. Většinou ovšem jen to, co by o sobě rád slyšel.
Od kapky inkoustu do vesmíru: historie chronografu
Chronograf je jedna z mála věcí, které v moderní hodinařině nevymyslel a nesestrojil Abraham-Louis Breguet. Je to také mistrovská ukázka toho, kolik koleček, páček a šroubků se dá vtěsnat do omezeného prostoru. A přitom se mu říká dočista špatně…
Stačila kapka inkoustu na bílém papíře a svět měl další vynález – jak to vlastně všechno začalo? Na dostizích. Představte si odpoledne prvního září roku 1821. Právě toho dne na dostihové dráze u Martových polí v Paříži přichází na dostihy hodinář Nicolas-Mathieu Rieussec se svým novým skvělým přístrojem pro měření mezičasů v jednotlivých kolech závodu. Kromě dostihových fanoušků (kterých bylo v té době víc než dost) nadchl i členy francouzské královské akademie věd – jejich dobrozdání mu zajistilo pětiletý patent datovaný 9. března roku 1822 a udělený za „časomíru či počitadlo ujeté části cesty“ (garde-temps ou compteur de chemin parcouru).
O tom, že ji mají, není třeba pochybovat – vždyť celou historií časoměřičství se jako červená nit line zájem o duchovní stránku času a o prospěšnost měření času pro prohloubení lidského života. Je sice pravda, že uspěchanost dnešní doby udělala z pohledu na číselník hodinek něco obyčejného a nepříliš slavnostního, ale i tak se stačí na chvíli zaposlouchat do tikání mechanického strojku a člověku je líp.
