Od kapky inkoustu do vesmíru: historie chronografu

Chronograf je jedna z mála věcí, které v moderní hodinařině nevymyslel a nesestrojil Abraham-Louis Breguet. Je to také mistrovská ukázka toho, kolik koleček, páček a šroubků se dá vtěsnat do omezeného prostoru. A přitom se mu říká dočista špatně…

Stačila kapka inkoustu na bílém papíře a svět měl další vynález – jak to vlastně všechno začalo? Na dostizích. Představte si odpoledne prvního září roku 1821. Právě toho dne na dostihové dráze u Martových polí v Paříži přichází na dostihy hodinář Nicolas-Mathieu Rieussec se svým novým skvělým přístrojem pro měření mezičasů v jednotlivých kolech závodu. Kromě dostihových fanoušků (kterých bylo v té době víc než dost) nadchl i členy francouzské královské akademie věd – jejich dobrozdání mu zajistilo pětiletý patent datovaný 9. března roku 1822 a udělený za „časomíru či počitadlo ujeté části cesty“ (garde-temps ou compteur de chemin parcouru).

Inkoust a kolečko

Stvořitel tohoto převratného vynálezu, který dokázal měřit časové rozmezí od pětiny sekundy až po deset minut, své dílo nazval „sekundový chronograf“. Na rozdíl od moderních hodinek, kterým se říká stejně, nebyl spojen s žádnými hodinkami, ale necházel se v dřevěné skříňce, a hlavně byl chronografem v pravém slova smyslu, protože nahromaděný čas zapisoval – na počátku měření uživatel spustil jehlu ukotvenou v zásobníku inkoustu na emailový prstenec. Tento prstenec, kalibrovaný na pětinu sekundy, se otáčel kolem vlastní osy jednou za minutu. Na dalším sčítači pak naskakoval na samostatném počitadle součet minut. Emailový povřrch musel být samozřejmě po každé takové práci vyčištěn a bylo třeba doplňovat inkoust a čistit jehlu, ale… chronograf (česky bychom mu mohli říkat „časopis“) byl na světě. Na rozdíl od tohoto přístroje by dnešním chronografům slušelo spíš označení chronoskop, protože uplynulý čas ukazují (což pochopila firma Omega a obchodní název chronoskop si zaregistrovala).

Ručka a sčítač poprvé

Přitom už v roce 1766 vyrobil třiadvacetiletý švýcarský hodinář Jean-Moisé Pouzait (pozdější ředitel Hodinářské školy v Ženevě) kapesní hodinky s nezávislou vteřinovkou. Tato vteřinová ručička měla vlastní pohon a mohla být zastavena a znovu spouštěna podle libosti bez vlivu na ukazovaný čas. Chyběl jí ale mechanismus, který by ji vynuloval, takže ji před dalším měřením musel uživatel nechat „dojít“ a vynulovat ručně.

Srdce na nulu!

Je jasné, že Rieussecův patent vzbudil mezi kolegy hodináři pořádný poprask. Mechanimus jehly a inkoustu se podařilo v Londýně anglickému mistru Fredericku Louisi Fattonovi vpravit do kapesních hodinek – pomáhal mu v tom i jeho společník Breguet. Rieussec se sice pod ochranou patentu nemusel cítit ohrožený, ale zároveň nehodlal sedět se založenýma rukama. Další verzi svého zapisovače po Fattonově vzoru umístil do hodinek, které mohli pánové nosit v kapse převlečníku. Znovu tedy šlo o čistokrevný chronograf. Další společník Abrahama-Louise Bregueta, Louis-Frédéric Perrelet, si v roce 1827 patentoval předchůdce dnešního chronografu s mezičasem.

Moderní historii chronografu zahájil v roce 1844 švýcarský hodinář Adolphe Nicole, který si 14. října roku 1844 podal patent číslo 10348. Výroba hodinek, založených na tomto patentu, trvala celých osmnáct let a veřejnosti byly představeny 14. května 1862 u příležitosti Světové výstavy v Londýně – obsahovaly tři základní funkce, které si spojujeme s moderními chronografy: schopnost startu, zastavení a vynulování. Vyrobil je Henri Féréol Piguet, zaměstnanec firmy Nicole & Capt z Vallée de Joux. Adolphe Nicole byl jedním ze spolumajitelů firmy. Jeho mechanická inovace nulování se opírala o umístění vačky ve tvaru srdce a jde o tak výkonný a elegantní mechanismus, že i po 146 let trvajícím vývoji hodinářství dodnes zůstává v hodinkách v nezměněné podobě.

Hodinky dvacátého století

Za dalším vývojem chronografu samozřejmě stojí potřeba vynucená vojenským použitím – jako v mnoha případech předtím i potom se armády postaraly o peníze na rozvoj. Během zákopových tažení v době první světové války byly hodinky důležité a během čtyř let jejího trvání se přestěhovaly z kapsiček u vest na zápěstí – pro vojáky i důstojníky bylo samozřejmě jednodušší měřit čas od výstřelu po dopad šrapnelu či vyrážet do útoku v předem stanovenou hodinu pomocí pohledu na zápěstí než po zdlouhavém a nepohodlném rozepínání kabátu a šátrání ve všitých kapsách. Po válce zase došlo k obrovskému technickému rozvoji automobilismu či letectví a to byl úkol jako dělaný právě pro chronografy.

Druhé tlačítko, třetí sčítač

Až do třicátých let měly chronografy jedno tlačítko, které obstarávalo veškeré funkce: spuštění, zastavení i nulování. S revoluční inovací přidání druhého tlačítka přišel až v roce 1933 švýcarský Breitling. Je zvláštní, že chronograf popsaný v patentu číslo 172129 měl funkce obrácené – tlačítko na pozici 4 stopky spouštělo a zastavovalo a tlačítko na pozici 2 je nulovalo. V roce 1935 se funkce prohodily a na světě byl chronograf se vším všudy, jak ho známe dnes.

S jednou malou drobností: většina dnešních chronografů má celkem tři sčítače: jeden pro normální vteřinovou ručku (vteřinovka chronografu je pro lepší čitelnost umístěna uprostřed), druhý pro odečet minut a třetí pro odečet hodin. Hodinový sčítač sice teoreticky hodináři znali už od roku 1892, ale v praxi se objevil až v roce 1937 na hodinkách společnosti Universal Genève. Jako druhý přišel na trh s trojkombinací sčítačů Breitling v roce 1938 a další výrobci následovali.

Klíčová specializace

V průběhu času hodinářský průmysl dospěl ke zjednodušení výroby chronografických strojků a požadavky na levnější hodinky během třicátých let minulého století nutily výrobce strojků k dalšímu pokroku – tentokrát směrem k jednoduchosti a univerzalitě. Strojky, vzniklé v době mezi vznikem dvoutlačítkovéhho chronografu a nástupem automatických chronografů v roce 1969, dnes patří mezi nejvyhledávanější zboží mezi sběrateli a milovníky hodinek.

Zatímco si některé firmy vyráběly strojky samy (a pokračují v tom dodnes), jiné se spoléhaly na výrobce, kteří dodávali tzv. ébauché – tedy hotové strojky, připravené k úpravě a zdobení finálním výrobcem hodinek. Mezi největší dodavatele patřila firma Valjoux SA (později se stala součástí konglomerátu Ebauches SA, která zase tvořila páteř firmy ETA – tu dnes vlastní Swatch Group). Mezi proslulé modely musíme počítat hlavně kalibry Valjoux 22, 23 či 72. Valjoux/ETA dodnes patří mezi silné hráče hlavně díky tažnému koni automatických chronografů, kalibru 7750.

Druhý příslušník svaté trojice výrobců strojků je Venus SA (později byla firma také začleněna do Ebauches SA), která proslula hlavně jako dodavatel špičkových strojků pro Breitling – kalibr Venus 178 se například dostal do mnoha modelů Breitlingu včetně Cosmonaute: vůbec prvního chronografu, který se na zápěstí Scotta Carpentera dostal během mise Aurora 7 v roce 1962 do vesmíru.

A pak je tu samozřejmě třetí výrobce, Nouvelle Lemania. Firma byla založena v roce 1884 a na své konto si připsala mnoho významných a esteticky vyspělých strojků. Za všechny jmenujme alespoň kalibr 27 CHRO C12 – ten byl poprvé vyroben v roce 1942, později proslul jako Lemania Caliber 2310 a dodnes jej používají Breguet, Vacheron Constantin či Patek Philippe. Po úpravách se jako kalibr 321 dostal do prvních modelů Omega Speedmaster. Později ho sice vystřídal kalibr 861 (Lemania 1873), ale právě kalibr 321 dodnes milovníci hodinek pokládají za základ opravdových měsíčních hodinek.

Přichází automat

To už se ale blížil rok 1969 a zvrat, který v hodinářském průmyslu způsobil to, co přinesl vynález spalovacího motoru pro průmysl automobilistický. Automatický nátah hodinkového strojku nebyl samozřejmě nic nového – John Harwood a Harry Cutts si svou technologii patentovali už v roce 1923 a Rolex postavil svůj model Rolex Oyster Perpetual ve třicátých letech dvacátého století. Umístění chronografického strojku s automatickým nátahem ale znamenalo překonání mnoha zásadních konstrukčních záležitostí. Hlavní potíž spočívá v tom, že se rotor automatického nátahu nachází na stejném místě jako soukolí chronografu. Navíc je vteřinový sčítač chronografu umístěn uprostřed na stejné ose jako minutová a hodinová ručka – přesně v místě, na které je z druhé strany nasazený natahovací mechanismus strojku. A samozřejmě je tu potíž s tím, jak umístit a přestavět už tak přecpaný prostor za číselníkem, kde se nyní musí mechanismus automatického nátahu o místo dělit se všemi kolečky a páčkami chronografu. Prostě tam není místo.

Závod tří

O automatický chronograf samozřejmě hodináři usilovali už dávno – tento rok se stal pouze rokem dozrávání zasazených plodů práce. Například Lemania vyrobila prvních několik kusů automatických strojků už v roce 1947, ale ty se nikdy nedostaly do sériové výroby.

Dodnes se vedou spory o to, komu se vlastně podařilo jako prvnímu vyrobit automaticky poháněný chronografický kalibr a všechny zúčastněné strany samozřejmě svorně tvrdí, že právě jim. V Japonsku vsadili na samostatnost a v Evropě se utkal Zenith (který v roce 1960 převzal firmu Martel Watch a s ní i spoustu důležitých technických informací ohledně výroby chronografu) s konsorciem složeným z firem Breitling, Hamilton-Buren, Dubois-Dépraz a Heuer.

Seiko: nenápadný zázrak

V Japonsku se snažili technici firmy Seiko, dlouhodobé noční můry mnoha hlav švýcarských hodinářských gigantů. Útočník z východu se nenechal zastrašit švýcarskou snahou a v polovině roku přišel na trh s kalibrem 6139. S typicky nízkou asijskou cenovkou přinesl obrovské množství vylepšení, které do té doby nebyly v hodinářském světě k vidění. Ve své původní podobě je kalibr 6139 umístěn v hodinkách s centrálním vteřinovým sčítačem a minutovým sčítačem na šesté hodině a chybí mu konstantní vteřinovka. Jde o první chronograf na světě ovládaný mechanismem vertikální spojky.


El Primero: nevídaná rychlost

Vývoj kalibru, který byl nakonec u Zenithu označován jako Cal. 3019 PHC, patrně začal někdy v roce 1962 a v podstatě se snažil o udržení všech základních vlastností klasického chronografu při integraci automatického nátahu. Pro větší přesnost a spolehlivost zvolili technici Zenithu neobvykle vysoký takt strojku – většina automatů tepe rychlostí 28 800 kmitů za hodinu, ale kalibr 3019 má 36 000 kmitů za hodinu, což je rychlost, kterou předtím ani poté mnoho firem nevyužívalo.

Na počtu kmitů samozřejmě záleží to, s jakou přesností vyjádřenou zlomky sekund bude chronograf fungovat – chronograf, který tiká na tradiční frekvenci 18 000 kmitů, dokáže dělit sekundy na pětiny, protože každé pootočení setrvačky posune sčítač sekund o pětinu. Chronograf s taktem 21 600 kmitů za hodinu dokáže změřit interval jedné šestiny sekundy; při taktu 28 800 lze zaznamenat osminu sekundy; a konečně při taktu 36 000 je čas odměřován s přesností na desetinu sekundy.

To všechno samozřejmě daleko více opotřebovává strojek a pro dobrý chod je zapotřebí úplně nového složení mazacích olejů. Zenith dodnes trvá na svém prvenství a kalibry ve svých automatických chronografech označuje přízviskem „El Primero“, tedy „První“ (proč k vyjádření svého vítězství zvolila švýcarská firma zrovna španělštinu, tuší snad jen ona).

Calibre 11: síla v počtech

Zatímco El Primero byl snad nejpřímějším dědicem předcházející tradice chronografů s manuálním nátahem, rozhodlo se na to konsorcium švýcarských výrobců jít od lesa. Nesnažili se jen podělit o práci, ale také si rozdělili úkoly, aby se jeden druhému nepletl pod nohy. Problém celkové výšky strojku se rozhodli překonat pomocí mikrorotoru, takže pohon nepřidával strojku ani milimetr, ale byl umístěn směrem k okraji a ve stejné úrovni jako mechanismus chronografu.

Za dodání mikrorotoru zodpovídal Hamilton-Buren, který na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století tímto řešením proslul – jeho hodinky poháněl extrémně těžký, mimostředně uložený rotor. Tím se podařilo vyřešit jednak problém výšky, ale i složitou situaci, kdy by pohon překážel samotnému chronografu. Práce na chronografovém modulu připadla na Dubois-Dépraz a brzy přišel na svět stroj, nazvaný „chronografová jednotka 8510“. Celou práci zahaloval opar tajností a samotní výrobci se nechali inspirovat bondovským superpadouchem Ernstem Blofeldem a mluvili o své práci výhradně jako o Projektu 99.

Buren si vzal na starost základní kalibr a Heuer a Breitling pracovali na designu ostatních komponentů včetně vzhledu číselníku a pouzdra. V roce 1965 se na společné schůzce zástupců (za jejíž utajení by se nemusely stydět ani tajné služby) všechny firmy dohodly na urychlení prací a těsně před basilejským veletrhem v roce 1969 představilo konsorcium světu svůj Kalibr 11, známý také jako Chrono-matic.

I z dnešního hlediska je to pozoruhodný strojek, v němž se chronograf spouští systémem páky a vačky, který si patentoval Landeron už v roce 1940 a jehož modulární konstrukce byla svým způsobem revolučnější než strojky dvou konkurentů a ukázala světu cestu dalšího rozvoje pomocí modularity stavby strojku a přidávání dalších komplikací. Přestože by měl strojek s mikrorotorem ve výsledku poskytnout tenčí kalibr než automat s velkým rotorem (a pro nic jiného si konsorcium tento přístup nezvolilo), byl Kalibr 11 silnější než El Primero. Zenith dokázal svůj strojek sestavit s tloušťkou 6,5 mm (což je sám o sobě neuvěřotelný výkon a překonal jej až v roce 1988 o milimetr tenčí Piguetův kalibr 1185), Chrono-matic má na výšku 7,7 mm.

A pak přišla quartzová revoluce…

Rok 1969 byl vůbec v hodinářském průmyslu přelomový, protože 25. prosince toho roku uvedl japonský gigant Seiko na trh svůj model Astron – vůbec první quartzové hodinky. Jejich příchod odstartoval svým způsobem dobu hodinářského temna, která na téměř patnáct let odstavila od koryta mechanické strojky a stáhla ke dnu mnoho tradičních švýcarských firem.

Mezitím celých deset následujících let vedl El Primero válku s Chrono-maticem o větší uznání, než nad modulárním chronografem zapadlo slunce. Pod jeho odchodem byl víc než cokoli jiného podepsán fakt, že quartzové hodinky nabízely chronografické funkce za zlomek ceny.

A samotný El Primero by potkal stejný osud – kdyby nebylo jistého Charlyho Vernota, který kalibr 3019 PHC před jistou smrtí zachránil tím, že vkládal naději do odepsané mechanické technologie a schoval si na půdě součástky a nástroje, sloužící k jejich výrobě. V pozdější době, když mechanická hodinařina znovu slavila návrat, stačilo tyto věci pouze snést z půdy a Zenith je mohl využít. Kolik technologií dostalo kdy takovouhle druhou šanci?

Původní LINK

Zveřejněno se souhlasem autora, děkujeme!

Autor fotografií: :-) kibi