O tom, že ji mají, není třeba pochybovat – vždyť celou historií časoměřičství se jako červená nit line zájem o duchovní stránku času a o prospěšnost měření času pro prohloubení lidského života. Je sice pravda, že uspěchanost dnešní doby udělala z pohledu na číselník hodinek něco obyčejného a nepříliš slavnostního, ale i tak se stačí na chvíli zaposlouchat do tikání mechanického strojku a člověku je líp.

Lidé se snažili měřit čas odnepaměti. Všechno to začalo měřením stínu a přes rozličné pomůcky svíčkami počínaje a vodními hodinami konče se snažili udržet loď svého života v nekonečném proudu plynoucího času.

Voda, písek, dalekohled

Po dlouhých staletích, kdy čas lidé měřili podle pohybu slunce a hvězd po obloze, případně vodními či pískovými hodinami, došlo k první fázi rozvoje časomíry takové, jakou známe dnes, v patnáctém století. Vděčit za něj můžeme pokroku v oblasti optiky a následnému vzestupu astronomie – pohyby nebeských těles bylo třeba měřit s co největší přesností a hodinami, které poskytovaly uživatelům přehledný odečet času, přesnost a rovnoměrnost chodu. Díky této potřebě – a samozřejmě také díky vědcům jako Christiaan Huygens, Galileo Galilei nebo John Harrison – se zrodily zásadní vynálezy jako kyvadlo, hodinové pero a ručky hodin. I poté ale byly hodiny majetkem spíše obecním nebo patřily bohatším vrstvám; obyčejný člověk na ně jednak nikdy nemohl vydělat, ale vlastně je ani k ničemu nepotřeboval, protože se na rozdíl ode dneška stále řídil rytmem východu a západu slunce.

Po železnici do každé kapsy

V polovině devatenáctého století se rozšířila v Evropě i Americe železnice – a rázem bylo potřeba zavést jistý systém. Díky telegrafu totiž bylo možné předávat vlakům do dalších stanic zprávy a požadavky na zastavení či zrychlení a byl zaveden jízdní a přepravní řád. Ten samozřejmě vyžadoval co nejpřesnější časomíru, takže se všichni výrobci kapesních hodinek té doby vrhli na stavbu časomíry podle přísných požadavků drážních úřadů. V tomto oboru vynikala kromě amerických značek hlavně Omega, jejíž železniční kapesní hodinky jsou proslulé (relativně) přesným chodem dodnes. Průmysl, který ulehčil hodinářským manufakturám a přenesl hlavní břemeno práce na stroje, pak hodinky stručně řečeno „zlidověl“, takže si je už mohl dovolit téměř každý. Ale ještě pořád přebývaly v kapsičce u vesty, doplněny řetízkem.

Zdivočelé dvacáté století

Ještě zkraje dvacátého století byly ale náramkové hodinky zbožím, které bylo určeno výhradně dámám a muž s náramkovými hodinkami byl pokládán za zženštilého a divného. To změnil až Santos Dumont, který svého přítele Cartiera požádal o náramkové hodinky pro svá vzduchoplavecká dobrodružství. Nápadu se okamžitě chytli další výrobci a nová móda byla na světě. Jiné hodinářské osobnosti jako Edouard Heuer či Léon Breitling zase umisťovali své hodinky do palubních desek závodních automobilů, jejichž rozkvět po příchodu dvacátého století nastal.

Ve dvacátém století přišla také další zlomová událost, která se na dnešním širokém využití času podepsala nejvíc – vypukla první světová válka. Jako už tolikrát v lidských dějinách může civilizace vděčit za pokrok nutnosti, vyvolané konfliktem. Vzhledem k tomu, že se boje odehrávaly na velkém prostoru a s přispěním mnoha lidí, bylo nutno koordinovat pohyby jednotek a jejich součinnost. Jestliže za napoleonských válek k tomu stačili kurýři a vlajky, nyní bylo potřeba určit zahájení boje daleko přesněji a spolehlivěji a hodinky k tomu byly jako dělané.

Ticho před bouří…

Po první světové válce byla tedy situace podobná jako dnes – muži nosili hodinky na zápěstí. Toto nošení se ale lišilo tím, že šlo o výhradně o hodinky s ručním nátahem (na první systém automatického nátahu si svět musel počkat až do roku 1923) a sotva prachotěsné. O nějaké odolnosti v dnešním slova smyslu nemohla být ani řeč, protože Rolex přišel se svým systémem Oyster až v roce 1926. K většímu rozšíření hodinek s automatickým nátahem došlo až v průběhu druhé světové války, ale po ní teprve vývoj nabral patřičné obrátky.

… a lidská volnost po ní

Ano, automobilové závody a letectví se rozvíjely už na samotném počátku dvacátého století. Ale až s příchodem padesátých let se začalo lidstvo výsledky vojenských výzkumů využívat i pro vlastní zábavu – například široké využití vojenských potápěčů vedlo k bouřlivému rozvoji rekreačního potápění, rozšíření letectví zase přineslo nejen amatérské plachtařství a létání, ale díky tryskovým motorům rychlejší cestování na delší trasy, takže cesta z Evropy do Ameriky a do Austrálie či Asie už nebyla složitou, nákladnou a zdlouhavou procedurou, ale něčím, co mohl podniknout každý. A pokaždé člověka v tomto pokroku provázely hodinky. Do hloubek si při potápění bral na zápěstí zvlášť voděodolné modely (v tom kromě všudypřítomného Rolexu vynikala obzvlášť agilní Omega, která s prvním takovým modelem přišla už v roce 1926), při zdolávání velkých vzdáleností se pilotům hodila časomíra s odečtem hodin ve více časových pásmech.

Vývoj pokračuje dál

Stejně tak se hodinové strojky vyvíjely podle potřeb a hodinky získávaly funkci stopek, takže dokázaly měřit kratší časové úseky – nelze nezmínit Longines, který vyrobil jeden ze svých nejslavnějších a nejvýraznějších modelů ve spolupráci s leteckým pionýrem Charlesem Lindberghem. A například Breitling přišel s prvním chronografem už v roce 1913, v roce 1952 jej dokázal spojit s letectvím a z jeho modelů v řadě Aeromarine dodnes čiší neskrývaná nostalgická láska po dobách, kdy byli piloti hrdiny. V automobilovém průmyslu zase vynikala značka TAG Heuer, která v šedesátých letech vynikala tím, že k téměř každé trati Velké ceny vyrobila model hodinek, a její jméno se stalo zárukou kvality a přesnosti měřených časů mnoha závodů.

Převzato se souhlasem autora, děkujeme! 🙂 kibi

A další (i nehodinková) témata najdete v blogu Zahrada o půl čtvrtý v sobotu odpoledne – rozhodně doporučuji!